texty

Nevím kdo z vás prožil opravdový šok
fakt je že stačí k tom aby se jeden zcvok'
ale teprve to co přijde potom kostnatý je
něco mezi životem a smrtí - apatie

Tu pocítil jsem taky a řeknu vám není to nic moc
nechce se vám brečet ani volat o pomoc
a všechna rčení o naději vám znějí jako hloupý žert
chmurnou mysl měl jsem v ten první podvečer

Druhého dne ráno jsem se vzbudil trochu dřív
nějak jsem nedovedl pochopit že jsem ještě živ
i obrátil se k jedné z těch které nás hlídaly
a zeptal se jí prosně kdy už tu podělanou nálož odpalí

Aniž hlavu zvedla řekla: „Nemusíš mít strach,
možná se ti zdá, že mám tvůj konec na dosah,
ale bez pokynu vůdce ty dráty nespojím,
ostatně záleží to na tom, jestli to tam venku ti vaši nezkoní.“

Bylo poznat že se bojí skoro tolik jako já
oba jsme jen čekali jak se někdo třetí zachová
jsou chvíle kdy i soupeři si nepřejí než mír
jen ten třetí si to patrně neuvědomil

Ticho mě dusilo bylo to k nevydržení
musel jsem promluvit i naklonil se k ní
a povídám: „Poslechni, ty černá, co jsi vlastně zač?
Víš, pokud jde o vnitrostátní politiku, jsem prakticky zelenáč.“

Ona na to: „Taky bych se o ni dvakrát nezajímala,
kdyby mi válka všechno nevzala,
mého muže i mé dítě, mé naděje a sny,
teď v podstatě už ani sama sebe nevlastním.

Naše tradice je pevná, pomstít nebo nepomstít
je pro nás zásadní otázkou zachování cti,
jste naivní jak děti, když nás chcete definitivně porazit,
vždyť každá vaše rána se k vám zase zpátky odrazí!“

Povídám: „Jsem s to pochopit zvyky, které drží jiná zem,
ale nerozumím tomu, proč jste přišli zrovna sem,
pokud vím, tak fronta leží o nějakých dva tisíce kilometrů dál,
navíc mi vůbec nejde do hlavy, jak jsem se já do té vaší války zamotal.“

„Ó, jak jste prostoduší,“ pravila opovržlivě,
„nové formy boje žádá nový věk,
dnes už není žádné naše nebo vaše nebo tady nebo tam,
ostatně v téhle chvíli ti to blíže vysvětlovat nehodlám.“

Nechtěl jsem si přiznat že už se není na co ptát
i povídám: „Poslechni, je tu ještě něco, co bych věděl rád,
vážně věříš tomu, že je tohle cesta do nebe?“
A ona na to jenom: „Alláh mě tam dovede!“

Nebýt strachy tuhý možná bych se smál
ale blížil se k nám voják v ruce samopal
i pochopil jsem rychle že je třeba hovor ukončit
ani jsem se s ní v tom spěchu nestih' rozloučit

V tomhle místě moje paměť trochu selhává
má vzpomínka na to co se dělo potom je doslova mlhavá
slyším střelbu pláč a křik a cítím nějaký štiplavý plyn
nesmíte mi to mít za zlé - víc vám nepovím…