> hudbo, hraj!
novinky na: 

Na koncerty jezdíme vlakem

Kateřina Sovová : Rozhledna : 25. 11. 2009

Posezení u kávy s kulisou doznívajícího barevného podzimu vysloveně svádí k rozhovoru. Ten dnešní věnujeme folkové kapele, jejíž písničky si vychutnáte stejně dobře také ve zbylých ročních obdobích.

Honzu Řepku a Petra Ovsenáka, alias folkové duo Nestíháme, jsem poprvé slyšela v roce 2006 na folkového festivalu Prázdniny v Telči. Přestože patřím k těm, kteří „předskokanům“ nevěnují mnoho pozornosti, jejich písničky si mě získaly na první poslech. Příjemné melodie, osobité texty a zajímavý hlasový projev ovšem nejsou tím jediným, co mohou posluchači od Nestíháme očekávat. Díky neohroženému přístupu a podnikavosti, skupina stále častěji při příležitosti společných koncertů představuje zajímavé zahraniční interprety. Po kanadských The Wind Whistles či Orou Cogan tak Nestíháme v nedávné době odehráli také několik koncertů s Markem Gearym, písničkářem, známým českému publiku díky hostování na koncertech Glena Hansarda. Pokud by vám tohle všechno bylo málo, přidejme ještě pravidelná autorská hraní Open mic, jejichž prostřednictvím může široká veřejnost objevovat nové talenty. I tohle totiž mají Nestíháme na svědomí. Nejenom o jejich aktivitách, ale také o začátcích či nelehkém údělu českého muzikanta, jsem si povídala s čestnou polovinou téhle zajímavé formace, Honzou Řepkou.

Petr je z Nelahozevsi, ty seš z Prahy. Jak jste se seznámili?

Honza Řepka (H): Naši tátové se znají od mládí, studovali stejný obor, pracují spolu ve stejné budově na dráze a my, od té doby, co jsme se narodili a co se známe, jsme víceméně spolu. Naši tátové, když už to bylo možné, nás začali brát na výlety, na vandry, na zahraniční cesty vlakem, protože my jsme samozřejmě odchovaní železniční dopravou…

…což je další věc, na kterou se chci zeptat. Prý také na koncerty jezdíte vlakem?

H: Jezdíme takhle celou dobu-osm roků a je to pro nás přirozené, jsme na to zvyklí. Nestalo se nám v pubertě, že bychom šli schválně proti proudu a chtěli mít luxusní auto anebo jezdit na motorkách. Má to navíc (cestování vlakem) svoje výhody. Ve vlaku můžeš hrát, odpočinout si, vyspat se, dá se tam v klidu číst.

Má to ale i svoje nevýhody-vlaky mají často zpoždění…

H: To je pověra. Záleží samozřejmě na spojení, ale není větší, než když se zasekneš v nějaké zácpě. Naopak nás to nutí mít nějakou časovou rezervu a nakonec jsme na koncertě často dřív než ti, kteří jedou autem.

Pocházíte z „hudebních rodin“? Vedli vás vaši rodiče k hudbě?

H: Ne, ani jeden z nás nemá hudební rodiče v tom smyslu, že by na něco hráli. Jak už to standardně bývá, v určitém věku nás zapsali do hudebky. Já jsem chodil na klasickou kytaru, Petr na housle. Odchodil jsem celý první cyklus, ale poté jsem „správné návyky“ ztratil, jak jsem začal hrát po vzoru samouků-písničkářů, kteří se mi líbili. Petra učil hrát na kytaru jeho brácha. Dalo by se tedy říct, že jsme samoukové.

Kdy vás vůbec napadlo založit skupinu?

H: Jako náctiletí jsme jezdili celkem pravidelně na folkové festivaly-Porty, na Zahradu, Folkový kvítek…Na té muzice jsme vyrostli, poslouchali to i naše rodiče, takže nám to bylo blízké ještě než jsme začali hrát. Pak jsme jednou spolu s Petrem někde byli, měl tam kytaru, hráli jsme spolu a líbilo se nám to. Nejdřív jsme samozřejmě hráli převzaté věci-to ještě o kapele nebyla řeč, ale pak jsem si jednou řekli „pojďme to zkusit někde venku“. K tomu potřebuješ jméno a místo kde hrát. Tím se pro nás stalo předkolo Porty, které nás motivovalo, abychom si ten název dali, naučili se několik písniček-to bych ti ale tenkrát nepřál slyšet-no a takhle to začlo.

Kdo přišel s názvem skupiny?

H: Asi já. Název „Nestíháme“ totiž existoval ještě před kapelou. Bylo to označení takového spolku, který neměl s hudbou nic společného. Vzniknul na gymnáziu, kam jsem chodil a byla to taková recesistická skupinka, která si dala do programu, že nebude nic dělat, protože na to není čas. Místo zasedání jsme měli ustavující zaléhání, víkend jsme klidně proflákali na horách a dobře jsme se tím bavili.

Jak vypadají začátky dvou neznámých muzikantů? Co bys poradil těm, kteří začínají?

H: Pokud možno nečekat nic. To vede často ke zklamání, když to nejde-a ono to ze začátku dost často nejde. Málokdo nastartuje a hned vyletí. Většinou ti lidé vystupují nějaký ten pátek, spíš rok, než to začne „hrát“ a tak to bylo i u nás. My jsme sice měli dobré reakce, jenže: ze začátku hraješ pro svoje rodiče, okruhy svých známých a tam tě každý plácá po ramennou. Je to dvojsečné, protože tě to hecuje jít dál, zároveň ti ale nikdo neřekne, že je to blbý-a to je, pokud máš nějakou míru sebekritiky, podezřelé. Musíš se naučit spoustu věcí. To se ale nenaučíš v obýváku, ale jenom při živém hraní, alespoň v tom žánru, který děláme.

Kde berete inspiraci a kdo z vás píše texty?

H: Od začátku tvoříme oba dva. Zasahujeme si vzájemně do textů, do hudby skoro vůbec ne. Tu si pak přirozenou cestou zaranžujeme, když spolu hrajeme. Stylově nejsme vyhranění vůbec, hrajeme, co se nám líbí, co nám přijde pod ruku.

Tak mě tak napadá, dá se dneska hudbou, jakou děláte, uživit? Anebo ji máte jako koníčka k zaměstnání?

H: Je to tak, že Petr právě dostudoval, je čerstvě magistr a udělal si teď prázdniny. Od nového roku chce odjet do ciziny, takže nevíme přesně co bude dál. Já mám teď taky čerstvě zaměstnání, ale je to naštěstí tak šikovné, že se to dá s naší muzikou dobře skloubit. Poslední roky jsem ale nic jiného nedělal. Nechodil jsem do školy, do zaměstnání-jenom jsem hrál. Ano, člověk musí být skromný, ale uživit se dá.

Je obživa hudbou něco, kam směřujete? Chtěli byste se do budoucna stát muzikanty z povolání?

H: Mě asi baví dělat víc věcí. Vsadit všechno na jednu kartu, to chce velkou odvahu a tu zatím necítím. Zároveň mám v hlavě spoustu nápadů, které jsou mimo hudbu a souvisí s jinými projekty. Kdyby se mi to podařilo skloubit, byl bych asi úplně šťastný.

Často hrajete se zahraničními interprety. Jak navazujete kontakty, kde je sháníte?

H:: V úvodu bych chtěl říct, že tyhle věci vždycky říkáme na našich koncertech nebo vysvětlujeme na webových stránkách. Když se mě takhle přímo ptáš, jednoduchá odpověď: internet.

Takže si muzikanty najdete a oslovíte anebo oni vás?

H: Různě. Těch interpretů už bylo opravdu hodně. S některými jsem se seznámil třeba tady v Praze. Žije tu několik cizinců, kteří jsou vynikající hudebníci a nikdo o nich nic moc neví. Najednou hrají s Nestíháme a někdo si jich pak všimne, je překvapený, ale přitom stačí jenom vědět, kam zajít. U muzikantů, kteří k nám přijíždějí z ciziny, tam to opravdu začalo z druhé strany. Chtěli jet k nám, podívali se na Myspace, našli nás a líbilo se jim co hrajeme. Já sem to zavětřil jako zajímavou možnost zkusit to s někým ze zahraničí, kdo má víc zkušeností nebo jiný pohled.

Máš tedy pocit, že vás taková spolupráce někam posouvá?

H: Určitě, je to moc dobré. Zdá se mi, že na tuzemské folkové hudební scéně panuje hodně přátelská atmosféra, lidi se navzájem hecujou-možná i proto, že tam ty peníze tak nesmrděj. Stejně ale neznáme nikoho, kdo by se jako my sebral a odjel na turné-mám na mysli naší generaci. Písničkáři z ciziny na to mají úplně jiný náhled. Buď si na turné našetří nebo mají nějaké zázemí, opustí na chvíli práci. Hráli jsme s americkým písničkářem, který si sám připravil turné, bez manažera. Myspace, e-maily no a pak hraje šedesát koncertů. To je škola, samozřejmě.

Tady mi nahráváš na další otázku. Máte nejenom perfektní internetové stránky ale zvládáte také nadprůměrně propagaci. Kdo tohle všechno šéfuje?

H: Tak šéfuju to já. Máme věci, na kterých máme stejný hlas, ale tu práci dělám já.

Je výhoda být nezávislou hudební skupinou?

H: Myslím že takové kapely jako jsme my jsou na tom dneska lépe než kdykoliv předtím. Myslím, že je to veliká výhoda si to dělat sám, ale stojí to prostě hrozného času a práce. Díky internetu máš otevřený svět a ten nekončí na konci Prahy, lidé navíc radši komunikují přímo s tebou než s nějakým manažerem. Ano, je to výhoda.

Právě jste se vrátili z turné s Markem Gearym, s nímž jste, společně s Martinou Trchovou a dalšími Čechy, postupně odehráli několik koncertů. Jak turné vzniklo?

H: S Markem se známe už nějaký ten pátek, jsme vlastně jeho velcí fanoušci. Už tady hrál, má tady svoje publikum a nám bylo líto, že se to nepropojí víc s českou scénou. Pozvali jsme ho tedy tentokrát na vlastní pěst a podařilo se. S jeho pomocí jsme tak mohli představit i české, mladé interprety, kteří stojí za poslech a lidé by na ně třeba jinak nenarazili.

Kde jste se s Markem seznámili?

H: K tomu se váže taková historka. Seděl jsem na náměstí v Telči během folkového festivalu Prázdniny v Telči a s Janem Matějem Rakem jsme hráli písničky od Pavla Dobeše. Mark šel kolem nás, já ho znal z Náměšti, kde jsme hráli den předtím, ale on nás ale samozřejmě neznal. Chvíli poslouchal, řekl jsem mu ahoj, že ho znám ze včerejška a aby taky něco zahrál. Takhle jsem se seznámili a dva roky na to jsme hráli ve stejný večer jako on v Náměšti nad Oslavou.

Teď ale zpátky k vám. V roce 2007 jste vydali CD Víceméně v klidu. To jsou už dva roky. Připravujete nějaké další?

H: Ten příští rok bude asi tak trochu přešlapující a budeme víc přemýšlet než hrát. Budeme trochu odpočívat, protože jsem spolu byli skoro pořád, odehráli jsem množství koncertů, především od vydání toho CD. Momentálně je to právě na té hraně, kdy hrajeme skoro stejně jako profesionálové, až na to, že za to nejsou takové peníze. Takže to už stojí za nějakou vážnou úvahu, jak dál.

Jak to tedy vidíš s Nestíháme do budoucna?

H: Nechci nic slibovat. Osobně si myslím, že je ideální do roka udělat nové CD a udělat mu opravdu velké turné. Tím myslím velké rozsahem a malé místy, kde budeme hrát, což nám ale nevadí. Jde o to, abychom se vrátili na všechna ta místa, kde už jsme hráli. Věřím tomu, že s novým cédéčkem by to mohlo získat novou šťávu, mohli bychom se vrátit také do Švýcarska, kde nás už pár lidí zná anebo zkusit i jiné země.

Když se vrátím k vašemu švýcarskému turné, jak jste se tam dostali a jak vás tamější publikum přijalo?

H: Dostali jsme se tam přes moji velmi dobrou kamarádku, bez které bychom to asi jen těžko zrealizovali. Ti lidé, se kterými jsme se tam setkali, byli úžasní, reakce byly překvapivé. Říkali jsem si, že jazyková bariéra bude problém, to je ovšem předsudek. Patrně nejsme tak mizerní hráči, protože reakce byly dobré, hráli jsme i celovečerní koncerty. Myslím si ale, že důležité je prostředí a to kdo a jak tě představí.

Závěrem se Tě ještě zeptám, do kterých další zemí byste se chtěli podívat?

H: Do Polska by to chtělo. Dostali jsem nabídku do Ruska, byli jsme pozvaní do Petěrburku. Zájem byl, ale zatím s to nevyvíjí. Hudba nezná hranice. Není to tak, že bychom chtěli, aby písně Nestíháme byly známé po celém světě. Pro nás je to propojení toho, co děláme nejradši-hrát, zpívat a cestovat, seznamovat se s novými lidmi.